Každý jazyk má své vlastní obrazy.
V ruštině neřvou na lesy, ale křičí na celé Ivanovské náměstí, resp. řeknou, že řve na celou Ivanovskou (protože náměstí – ploščaď (площадь) – je u nich ženského rodu).
Pokud rusky mluvícímu člověku, který nezná češtinu řeknete, že řve jako na lesy, pochopí slova, ale když použijete vyjádření s Ivanovským náměstím, hned přesně ví, o čem je řeč. Vím to, ptal jsem se.
V dnešním blogu jsem přeložil krátký článek o historii Ivanovského náměstí v moskevském Kremlu a přidávám krátkou ukázku z knížky, kterou stojí zato číst.
Krátká ukázka z Jara v Kartágu
Marija Alexandrovna vzpomíná: ‚Sevastopol je takové čisté, bílé a modré město. Majestátný jako Ondřejská vlajka. Jelikož v Sevastopolu byla ruská flotila a v létě vedro, chodilo tam na procházku hodně mladých lidí v bílém. A kam jste se podívali, viděli jste modré moře, bílé domy a lidi v bílém.
Tak či tak jsem viděla dobrou desítku států, ale na takový pocit všeobecné čistoty a svobody si nikde nevzpomínám.
Bílé čepice a bílé mušelínové šaty na slečinkách, běloskvoucí saka uniforem na mladých mužích, přívětivá záře očí z opálených čistých tváří. Dokonce i všední, nahrubo utkané námořnické pracovní oděvy byly cítit sterilní bělostí. A na slunci rozpálené a pobřežními vlnami okousané kameny, se na pozadí modrého moře třpytily čistými bílými skvrnami. A ještě tam byly bílé vistárie, hromady bílých vistárií, někde i fialové. Jaká byla ve všem nádhera, jaký pořádek! Ne disciplína, ne donucení, ne strach, ale pořádek… Božský pořádek ve všem. Jak v každodenních maličkostech, tak v běhu života i v pohnutí duší.
Na lodích Carské černomořské flotily čistým a suchým zvukem odbíjeli každou půlhodinu. Po večerech hrál na nábřeží dechový orchestr neobyčejně často v té době módní „Amurské vlny“. A srdce se svíralo hrdostí, kde je Sevastopol, a kde až je Amur! Bože můj, a to všechno je Rusko!‘
Ach, jak ječí muezzin z minaretu blízké mešity, jak těžce houpá horký vzduch jeho pronikavý, kovový hlas. Jako kdyby míchali hříšníky na pánvi ohromnou železnou lžící:
‚Alláh, Alláhu akbar…‘
Jak červená je v Tunisku zem. Červená a suchá. Jak horce se v ní leží ruským kostem!
Tenhle muezzin je úplně drobný, téměř beztělný, něco jako suchý lusk, ale křičí jako na celé Ivanovské náměstí. Jak asi teď vypadá Ivanovské náměstí v Moskevském Kremlu, které se stalo předobrazem tohoto pořekadla?
Někdy přichází stařeček muezzin k hlídači našeho kostela Alimu. Jsou vzdálení příbuzní, kdysi spolu sloužili v Cizinecké legii. Tato červená zem byla dlouho pod Francií.
„Alláh, Alláhu akbar!“ řve stereomagnetofon.
Stařeček muezzin se již dávno přizpůsobil, aby nemusel lézt pětkrát za den po strmých schodech na třicetimetrový minaret. Jednoduše mačká knoflík a zapíná magnetofon se svým hlasem, který zve pravověrné k modlitbě. Sám se během té do-by zabývá něčím jiným. Někdy přichází k Alimu popít sklenku červeného vína. Ví, že to Korán zakazuje, ale je rád, že se má kam schovat. A staříci pijí ve sníženém přízemí pravoslavného kostela, což, dle názoru muezzina, z nich snímá velkou tíži hříchu.
I teď sedí s Alim v teplém stínu sníženého přízemí ruského kostela a zastíněni pravoslavným křížem, pijí teplé červené víno.
Hlas stařečka muezzina žije v tu dobu svým, od svého pána odděleným, životem: „Alláh, Alláhu akbar!“
Pozvánku pravověrných k modlitbě má muezzin na knoflíku. A co je překvapující, říká se, že celý svět je na knoflíku.
Pronikavý hlas naplňuje okolí kovovým břinkáním a nářkem hříšníků někde tam, nahoře, pod vrchní stříškou minaretu, podobného tu stojící obrácené tužce, tu raketě připravené ke startu, jak to kdo vidí, podle obrazotvornosti…
Ivanovské náměstí v moskevském Kremlu
Administrativní centrum staré Moskvy
Je to druhé nejvýznamnější a nejstarší náměstí v Kremlu. V 16.-17. století bylo obchodním centrem města. Tady se vyhlašovala všemožná nařízení, a také se zde zveřejňovaly carské výnosy. Kvůli tomu různí státní úředníci vycházeli do přístřešku nad vchodem a křičeli, seč jim síly stačily. Odtud pochází rčení „Křičet na celé Ivanovské náměstí“. Není to však jediná verze. Říká se, že na Ivanovském náměstí trestali úředníky centrální moci za padělání dokumentů a krádeže.
Nicméně, Ivan Zabelin přičítá toto pořekadlo zvuku zvonů, vždyť na Ivanovském náměstí stojí nejvyšší stavba Kremlu – zvonice Ivana Velikého (i když to vlastně vůbec není zvonice, ale komplex ze zvonice, chrámu a Filaretovy přístavby).
Na všechny strany se odsud po Moskvě rozléhaly zvony Ivanovské rodiny.
Na Ivanovském náměstí vždycky kypěl život. Když roku 1329 postavili Zvonici Ivana Velikého, ta rozdělila náměstí na dvě.
Východní část k Ivanovskému monastýru nazvali Ivanovským, a západní – Soborné. Ve 14.-15. století stály na Ivanovském náměstí dvory Moskevských knížat, a ze severní části lemovaly stavby Čudova monastýru.
Ale již v první polovině 16. století na náměstí vyrostla kamenná budova pro nařízení, tak byla knížata nahrazena státními úředníky. Tak bylo možné na Ivanovském náměstí zjistit nejnovější zprávy a drby, vyřídit a nechat si potvrdit soukromé obchody a sepsat supliku.
Na náměstí byly i svatostánky.
Například , na „Kremlenagradu“ je dobře vidět chrám Černigovských divotvůrců 16. století přímo před Ivanovou zvonicí, a na jihovýchodním rohu náměstí je chrám Nikolaje Čudotvorce nebo Nikoly Lňaného. Na příkaz Vasilije III. ho v roce 1506 postavil Aleviz Novyj. Chrám byl nazýván Nikoly Gostuňského podle obci Gostuň, odkud panovník přivezl zázračnou ikonu. Tento kostel byl hlavní svatyní na Ivanovském náměstí, ale v 16. století ho zbourali, aby se uvolnilo místo pro stavbu nového carského paláce podle projektu Vasilije Blaženého. A ačkoli palác nikdy nebyl postaven, jižní okraj Borovického kopce zůstal prázdný a používalo se k vojenským přehlídkám.
Na konci 17. století se Ivanovské náměstí změnilo k nepoznání.
Demontovaly staré úřady a blízké okolní budovy a kostely, přestavěli Čudův monastýr, který získal východ přímo na náměstí, postavili archijerejský dům (sídlo hlavy Moskevské eparchie). Sérii změn završila příprava stavby Velkého kremelského paláce na konci 18. a počátku 19. století. Pak rozebrali úřednické stavby a chrám Nikolaje Gostuňského. A na místě archijerejského domu se objevila nová budova – Malý palác Nikolajevský palác.
Na Ivanovském náměstí došlo také k událostem popsaným jako legenda o prvním ruském letci.
V roce 1695 jeden mužik veřejně řekl, že tím, že si postavil křídla, bude létat jako jeřáb. Bylo mu přiděleno (dnešními slovy – dostal dotaci) 18 rublů. Nicméně mužik se nevznesl. Poznamenal, že udělal příliš těžká křídla a požádal o další 5 rublů na jiný materiál. Ale ani s novými křídly se mu to nepovedlo. Za to dostal bičem a nařídili mu prodat majetek, aby vrátil peníze zpět. Tyto události Robert Rožděstvjenskij popsal v „Baladě o křídlech“.
Dále byl v roce 1929 zničen Malý nikolajevský palác a Čudov monastýr. Na jejich místě postavili Vysokou velitelskou školu jménem VCIK, kde až donedávna pracoval aparát prezidenta Ruské federace.
Ivanovské náměstí láká turisty dvěma velikými památníky — Car-kolokol a Car-půška. A na konci 19. století mohla být doplněna i Car-zvonicí.
Spojené to bylo s nepříjemnou událostí: v roce 1888 královský vlak, na kterém jel Alexander III s rodinou, havaroval u stanice Borku pod Kurskom. Lokomotiva vlaku vystoupila z kolejnic a jídelní vůz, kde byli Romanovové, byl vyhozen z cest a zploštělý silou nárazu. Nikdo nebyl zraněn, ale po tom incidentu se Alexander stal obzvláště věřícím.
Na místě havárie vlaku byla umístěna kaple, v zemi začaly stavět chrámy a Kreml měl v úmyslu postavit královskou zvonici a zavěsit na ni car-kolokol. Ale to zůstává v plánech.
Překlad © Václav Hrbek, 2019
Zdroj: https://liveinmsk.ru