Existují různá vyjádření, která se častým používáním vyhladí do absolutní nemožnosti cokoliv pochopit, uvidět prvotní smysl, pocítit situaci na jiné úrovni vnímání než jen sluchem. Tak, řekl – zapomněl. Mezi ně patřila slova o tom, že v Občanské válce šel bratr proti bratrovi, syn proti otci atd., která se během sovětských časů opakovala nesčíslněkrát. Propaganda v podstatě zasévala do masového vědomí obraz této války podle filmů o „nepolapitelných mstitelích“. Takový western s národním koloritem. No, a seriózní práce četl málokdo, a ne vždy byly dostupné. Tak tedy…
Jevgenij Andrejevič Berens
Běžela čtyřicátá pátá minuta boje. Křižník vypustil na protivníka všech tisíc sto pět střel, čímž se připravil prakticky o všechny zásoby. Síly byly příliš nevyrovnané, nicméně, o žádném srovnání v daném případě absolutně hovořit nelze – lehký křižník proti eskadře čtrnácti lodí, z nichž jen jedna samotná její vlajková loď, obrněná „Asama“, mohla jedinou salvou svých 203mm děl poslat Rusy na dno. Nicméně, pustili se do boje, který pozorovali z lodí mezinárodní eskadry – anglického křižníku „Talbot“, francouzského „Pascal“ a italského „Elba“. Soustředěná japonská palba vykonala své, křižník „Varjag“ byl těžce poškozen a boj opustil. Rusové svoji loď potopili, posádka se přemístila na cizí lodě. Mezi důstojníky, kteří se vyznamenali v boji, byl i starší navigátor křižníku poručík Jevgenij Andrejevič Berens.
Kariéra J.A. Berense byla na důstojníka Ruské carské flotily poměrně obvyklá.
Námořní kadetský sbor, poté – Námořní sbor, navigátorská praxe a služba v Tichém oceánu. A náhle tu byla – bitva u Čemulpcha, jeden proti čtrnácti. Známost po celém Rusku, mezinárodní uznání, „Na palubu, soudruzi všichni na svá místa, začíná poslední pochod…“ Řád svatého Jiří 4. stupně.
Nějaký čas sloužil Jevgenij Andrejevič jako starší důstojník na obrněném křižníku „Cesarevič“, poté se věnoval pedagogické činnosti a kariéře vojenského diplomata.
V období let 1910 – 1914 byl vojensko-námořním agentem (attaché) v Německu.
Je zcela zřejmé, nakolik důležité byly informace o plánech Německa na moři. Ruské námořnictvo se právě zotavovalo po válce s Japonskem a bylo nezbytné najít efektivní způsob obrany proti císařovu silnému námořnictvu a nepustit ho k Petěrburgu. Na základě Berensových informací rozpracovával Altvater v Námořním generálním štábu plány Centrální mino-dělostřelecké pozice.
Po únoru 1917 byl kapitán I. třídy J.A. Berens jmenován do čela oddělení Námořního generálního štábu, které se zabývalo shromažďováním informací o zahraničních flotilách.
Vzplál říjnový převrat
Zmatek, bezradnost a nejistota. J.A. Berens se s krátkým projevem obrátil na své kolegy ve službě.
Podstata byla prostá:
„Budeme mít na paměti Rusko, pánové.“
Zůstal ve službách Sovětské vlády.
Takových tenkrát nebylo mnoho. O to více, že sama vláda podstatně navyšovala počty svých protivníků vlastními činy. V dubnu 1919, po náhlé smrti V.M. Altvatera, byl velitel Námořního generálního štábu J.A. Berens jmenován Velitelem námořních sil republiky. Na tomto postu udělal vše, co mohl ovlivnit, aby Sovětská vláda zvítězila. Především pak s ohledem na charakter války, Berens organizoval říční a jezerní loďstvo, a podřídil ho přímo velení Vojenského námořnictva. Tyto formace se ukázaly být velmi efektivním prostředkem podpory pozemních vojsk a přispěly k ukončení války.
Po skončení války se Jevgenij Alexandorvič vrátil k diplomatické kariéře.
Stal se členem delegace na konferencích v Janově, Lausanne a Rize. Od roku 1924 byl vojenským námořním attaché ve Velké Británii, od r. 1925 ve Francii. Těžká nemoc ho nakonec přinutila v roce 1927 opustit službu, v roce 1928 zemřel. Byl pochován v Moskvě na Novoděvičím hřbitově se všemi vojenskými poctami.
Michail Andrejevič Berens
Nyní o druhém Berensovi – o mladším bratrovi. Michail Andrejevič následoval toho staršího stejnou cestou – Námořní sbor, Tichý oceán.
Vyznamenal se při potlačení Boxerského povstání v Číně r. 1920. Účastni se obrany Port-Arturu. Jako velitel minolovky „Bojkij“ se hrdinsky projevil v předvečer pádu pevnosti tak, že se prorval přes japonskou blokádu a odplul do přístavu Čching-tao.
Od r. 1906 sloužil na Baltu, na rozličných lodích.
V r. 1915 byl kapitán II. třídy M.A. Berens jmenován velitelem eskadrové minolovky „Novik“. Během velení na „Noviku“ v noci 18. srpna 1915, vstoupil M.A. Berens do boje s dvěma německými torpédoborci „V-99“ a „V-100“. Rusové jim ukázali co proto, devadesátdevítka byla zničena, stovce se povedlo vzít nohy na ramena.
Řád svatého Jiřího 4. stupně byl důstojnou odměnou za statečnost. Kromě dalších vyznamenání měl Berens mladší i Georgijevskou šavli.
Ale zase ta – revoluce
Kapitán I. třídy M.A. Berens byl uvolněn ze služby bez nároku na penzi, ostatně jako mnoho dalších důstojníků.
A co měli dělat?
Ne všichni se chtěli účastnit občanské války, sloužit Sovětům se mnohým z nich také příliš nechtělo. Bez ohledu na to, čemu se bývalí důstojníci věnovali – zakládali sdružení nakladačů, vařili krém na boty, prostě hledali způsob, jak se uživit.
Je potřeba mít na paměti, že Sovětská vláda je nezapomínala utlačovat jako svoji potenciální hrozbu. Pokud by neexistovala tato tupá politika, nevyrostly by řady Bílé emigrace tak rychle. Připomenu, z 230 000 důstojníků carské armády, začátkem roku 1918 vystoupilo proti sovětům se zbraní v ruce méně než 3000.
Dále je tedy život přinutil si vybrat, bylo to tragické pro obě strany. Svou volbu udělal i Michail Berens.
V březnu 1919 odešel do Finska, odtud se dral na Dálný východ a nastoupil do služby k A.V. Kolčakovi.
Vrchní velitel ho povýšil na kontradmirála.
V letech 1919 – 20 velí kontradmirál Berens námořním silám Primorského zemského úřadu.
V noci na 31. ledna vede oddíl lodí, se kterým odplouvá z Vladivostoku do čínského přístavu Curgu. Na palubě byli garde-marini Námořní školy a běženci. Nebyla to poslední evakuace v jeho životě.
V dubnu přijíždí Berens na Krym, na rozkaz P.N. Wrangela. Velí Azovskému oddílu lodí, a následně v listopadu 1920 řídí evakuaci Krymu. Exodus z Krymu znamenal, že za tři dny se na 126 plavidel nalodilo 150 000 lidí. Berens je mladším vlajkovým důstojníkem a zástupcem velitele, viceadmirála M.A. Kedrova.
Lodě odpluvší z Krymu byly reorganizovány na Ruskou eskadru. V prosinci 1920 souhlasila francouzská Rada ministrů přijmout Ruskou eskadru v přístavu Bizerta, Tunisko. Během dvou měsíců, v únoru 1921, převedl admirál Berens lodě pod Ondřejskou vlajkou do Bizerty. Kromě posádek na nich bylo pět tisíc čtyři sta běženců.
Do října 1924, téměř čtyři roky (!), existovala Ruská eskadra v Tunisu. Desítky lodí kotvily a sloužily pod Ondřejskou vlajkou. Velitelem této flotily byl admirál M.A. Berens.
Kedrov brzy odjel do Paříže.
Jak v podmínkách peněžního nedostatku organizoval opravy, zásobování a udržení bojové pohotovosti, to je mi záhadou.
Navíc ještě byla organizována výuka garde-marinů, a k tomu ještě probíhala praxe na školní lodi „Morjak“, s níž dokonce vyplouvali na moře, pravda, ne daleko.
Vydával se „Bizertský námořní sborník“.
Lidé žili a měli své naděje.
Nicméně, život je život, ale politika je politika. Francouzi potichu uřezávali i to mizerné zásobování, které bylo možné, čímž nutili Rusy postupně převádět své souputníky na břeh. Část lodí byla odvezena z přístavu a připojila se k francouzskému Ministerstvu obchodní námořní plavby, část byla prodána do Itálie a na Maltu.
V říjnu 1924 ustanovila Francie diplomatické styky se SSSR.
Ihned poté byly na všech lodích spuštěny Ondřejské vlajky a zbylí námořníci odešli na břeh. Ruská eskadra přestala existovat.
Nějakou dobu se řešila otázka předání lodí SSSR, ale Francouzi neodevzdali nic, lodě rozebrali na kov a využili všechno, co bylo možné. Například, věže hlavního kalibru bitevní lodi „Generál Alexejev“ převezli do Francie a umístili jako baterie pobřežní obrany v Normandii. Roku 1944 se ruská 305mm děla neukázala vůbec špatně, Němci z nich pálili po lodích spojenců v den „D“.
Michail Andrejevič zůstal žít v Tunisku. Pracoval v zemědělské direkci a aktivně se účastnil činnosti místního oddělení Vojensko-námořního svazu. Zkoušel žít ve Francii, ale vrátil se do Tuniska. Zemřel v lednu 1943, pohřben byl v Merginu. Poměrně nedávno se v Rusku objevili lidé, kteří uchovávali památku na oba bratry. Popel admirála M.A. Berense byl přenesen na hřbitov Borel v Tunisu. Na hrobě byl postaven památník od ruských námořníků.
Byl obnoven i hrob J.A. Berense v Moskvě, také nedávno. A pomník z černé žuly byla také vyzdvižen na místě jeho posledního kotviště. Oba mají stejného autora – sevastopolského sochaře a národního umělce Ukrajiny Stanislava Alexandroviče Čiže. Dva žulové památníky dvěma bratrům od ruského námořnictva.
Foto M.A. Berense, pořízené již v Tunisu.
Skupinové foto třech ruských admirálů na palubě ponorky „Ťuleň“, Bizerta, červenec 1921, M.A. Berens ve středu, v černé brigadýrce. Zleva viceadmirál M.A. Kedrov, zprava kontradmirál A.I. Tichmeněv. Očividně ústrojovou kázeň dodržovali do posledního. Proto je námořnictvo námořnictvem.
A to je všechno…
Zdroj