„My jsme také Rusové, ale jiní.“
Václav Michalskij, Chrám smíření
„Jsou jiní! Ale já chci našeho.“
Václav Michalskij, Osamělý je všude na poušti
Slovní spojení v nadpisu kapitoly hned objasním. Není výplodem mých individuálních uměleckých pnutí, ale je to neoficiální polotermín, který pochází z první poválečné dekády, kdy ještě neumřela naděje, že se vojáci, kteří „byli pohřešováni“, vrátí z německého zajetí (tato naděje zemřela v roce 1955, kdy si Adenauer s Chruščovem „vyměnili“ poslední válečné zajatce).
Celou tu dekádu šumělo spolu s „německým zajetím“ šeptem sdělované, nezákonné:
„Spousta jich je ještě ve vlastním zajetí…“
To bylo také zajetí, neodvratné a smrtelné, a přece záhadným způsobem – „vlastní“.
Literatuře dlouho neumožňovali poodkrýt závěs tajemství jak nad tím, tak oním zajetím.
Ale v 60. letech to dovoleno bylo. Německé zajetí nám znovu připomněl Šolochov „Osudem opravdového člověka“.
Své zajetí Solženicyn, který tohle šustivé slovní spojení zlikvidoval, nahradil lítým: GULAG.
Oba pojmy bylo možné uprostřed 60. let správně pochopit – ale různě.
Avšak tajemství se skrývalo v tom, aby je bylo možné správně pochopit ve shodě, v celé šíři, v páru nebo, jak by řekli piloti, v tandemu.
K takovému pochopení byl blízko Grossman, ale tomu rychle vysvětlili, že podobné uvažování náš národ snese až za pár set let, a román „Život a osud[1]“ zakázali.
V tu samou dobu, v Dagestánu, vzdáleném od strachů v hlavním městě, se opřel do výše uvedené záhady mladý ruský prozaik s polským jménem – Václav Michalskij, a doslova slisoval oba plány (obě zajetí), německé a ruské, když donutil svého hrdinu utíkat jak odtamtud, tak odsud. Ten přitom ztratil své jméno (ať už to byl Adam, nebo Alexej), ztratil nohu (místo ní měl dřevěnou protézu), což napověděl i název románu (který vyšel roku 1967 v Machačkale, ale až dvacet let poté s ním Michalskij v Moskvě otevřel svůj „Výběr“) – „Sedmnáct levých bot“.
Zajímavé je to, zda dvacetiletý Machačkalec tušil, že se tato bota objeví po čtyřiceti letech v románu „Osamělý je všude na poušti[2]“, když zahyne přímým zásahem německé bomby mladý chirurg se jménem Adam a jeho vdově Sašence po něm zůstane jedna bota… a také fotografie, rozeseté výbuchem a nalepené po okraji kráteru, souzní s tím, jak si starší Sašenčina sestra Marija ve vzdálené a „mírové“ Marseille, šílící z osamění, „upadnuvši s hysterickým chechotem na obrovskou postel“, všimne lístků rozházených po přikrývce…
Cizí jméno je leitmotivem toho, jak hrozné je pro člověka se odhalit. A on nosí – mezi svými! – pseudonym. Prokletý cejch, který ho chrání…
Na leitmotivech Václav Michalskij staví nejen každé dílo, jimi je prostoupena celá mnohaletá vrstva jeho práce. V prvních knihách je předpovězeno a ukázáno to tajemství, za které mu je souzeno bít se celý život.
Tajemství, v jehož zajetí se člověk nachází. Je to hrozba, která nepřichází zvenku, ale vychází „zevnitř“, možná z vlastní duše, sic, přesněji řečeno od „vlastních“.
Je to prakticky klidné poválečné dětství, teplé jižní město mezi horami a mořem, zarostlé rozvaliny starého aulu na ulicích Clary Zetkinové, Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, sezónní větry „Ivan“ a „Mohammad“, které ovívaly tváře Gaži a Zuchry, Achmeta a Achata, Gannočki a Adilki…
„Adilko, kdo jsi?“
„Běloruská Tatarka“…
A náhle z tohoto rajského tance dostanete úder na kořen nosu, ničivý, podle zesílený boxerem… Klesáte na podlahu a ten, co vás praštil, již utekl, a kdo je on, se nikdy nedozvíte. A abyste si nezničili kořen nosu, tak uklouznete po zrádné nízké vodě a smrtelně se praštíte o kotvu, která trčí z písčitého dna.
Hrdinové raného Michalského se nesmějí, lépe řečeno, jejich oči se nesmějí. Oči to jsou „barvy zaschlé krve“. Sváteční girlanda má „barvu hrůzy“. V Čechovovsko-jaltské nádheře se náhle exkurzantům vybavuje Camus:
„Život je lež, a ta je věčná.“
Existenciální bezvýchodná situace?
Michalského literární cesta začíná „Baladou o staré zbrani[3]“, kde se stařena-horalka vypravuje na frontu, aby předala synovi-vojákovi dědovu pušku. To bylo napsáno dva roky před tím, než triumfálně proběhl na promítacích plátnech „Otec vojáka[4]“ Rezy Čcheidze[5], ještě s tím rozdílem, že stará Patimat je u Michalského původně osudově předurčena, ačkoliv heroiku Vlastenecké války její figura, samozřejmě, svou prostoduchostí podporuje.
Tato literární cesta naráží na stejnou otázku, která je původně zahalena v mlze:
„Odkud se bere zlo?“
Nebo musí v lidech být kousek podvědomé hanebnosti ke všem svým vědomým ctnostem?
Záblesk války může označit východ – nebo bezvýchodnost? Teplé jižní městečko bude sežehnuto ohněm pouště – nebo vydrží. Veselý nepořádek internacionála bude zničen válkou – nebo vydrží. Rusko shoří – nebo vydrží.
Zakončím to, nicméně, národnostní otázkou, navíc proto, že nás tím Michalskij celou dobu „nenápadně“ zlehka dráždí.
Například na první straně románu „Osamělý je všude na poušti“ se objevuje vedoucí provozu nemocnice převlečený ve válečných časech za zástupce náčelníka pro týl. Jmenuje se Hérakles Solomonovič. Ale pokud jste se opět naladili na to, že se zasmějete na téma „družba národů“, tak zbytečně. Příjmení Hérakla Solomonoviče je – Gorškov. A tento odvážný zásobovač hraje v románovém ději velmi důležitou a pro příběh nezbytnou roli. Pokud jste v této postavě souběžně zachytili záblesk židovské anekdoty, to jste ji zachytili, ale autor je dalek vás pobavit a schovává svůj humor „v koutcích úst“. Jeho myšlenky na národnostní otázku jsou zcela vážné.
Mezi národy, které byly zataženy do historického kolotoče, přitahují jeho zvláštní pozornost Poláci, Ukrajinci, Francouzi, Němci a, pochopitelně, Rusové.
Zvláštní je rozhovor – o Arabech, popsaných s velkým taktem a pozoruhodnou znalostí věci. Ale ten sám o sobě je tak mimořádný, že si zasluhuje samostatný článek.
Vrátíme se k Polákům. Poláky Michalskij pozorně vyhlíží a rozpoznává v jakékoliv situaci – podle jména, podle zřeknutí se jména, podle hořkého pocitu, že cizí je dáno, ale vlastní hluboko schované.
Kosti pradědů jsou rozházeny po světě jak v Západní Evropě, tak v Rusku. –
„Dvakrát leží v cizí zemi osamělý mladík, který nikdy neviděl své milé Polsko“.
To je ve století carských válek s horaly. A ve století Katyně?
„Až nebudu potřeba, zlikvidují mě, ale zatím potřeba jsem.“
Polský typ reakce je – hrdost, s jakou se přijímá nelidský osud. Důstojnost v chudobě a tvrdošíjná paměť.
Vzdálený potomek příslušníka šljachty, vyhnaný na Kavkaz po posledním Varšavském povstání, nejruštější spisovatel, v jehož žilách je již více krve kozácké, donské nebo kubáňské než polské, si horlivě chrání své jméno: Václav Václavovič. A tento Michalského obrázek u mne vyvolává úctu.
Ukrajinský námět, tak ten se může zdát jako parodie na současnou nezávislost. Uklízečka žije v Moskvě, ale rusky neumí a umět nechce. Mluví výhradně svým rodným jazykem. Její dcerka, Saša Haluško, studentka zdravotní školy, zjišťuje, že je to dokonce výhodné. Ve zdravotnické škole bylo mnoho chlapců a děvčat s ukrajinskými příjmeními, mnohem vtipnějšími, než měla ona.
„Například, Perebijnos, Makitra, Netudyručka… Zpravidla to jsou děti těch, kteří se přesídlili do Moskvy z Ukrajiny s pracovní smlouvou na dobu určitou… pomocných dělníků.“
A je to tu zase, nepodléhejte anekdotickému odlesku této „makitry[6]“. To je vážná věc! Ukrajina pokrývá Rusko. Sašeňka není žádná dcera pomocné dělnice, ale dcera admirála, kterého zničila sovětská vláda. A její matka není žádná uklízečka Ganna Galuško, ale hraběnka Anna Merzlovskaja, která ví, že, pokud řekne rusky i jen jedinou větu, práskači v ní podle výslovnosti poznají třídního nepřítele a Sašenka vymění zdravotnickou školu za Karlag[7].
Její sestře Mášence takový úděl nehrozí. Osud ji zavál do Tuniska a se ctí nosí své rodové jméno, Merzlovskaja. V očích Francouzů to ještě posiluje její prestiž.
Obecnému hodnocení francouzského národního charakteru v období mezi dvěma světovými válkami se Michalskij, jak je mu podobné, vyhýbá. Je to něco odvážného a křehkého jako sklo… Jako by mávl rukou, Michalskij poznamenává něco jako: „Stejně to sami víte.“
Občas se zdá, že to za všechny Francouze odnáší operetní kráska, která se stala guvernérkou a má na všechno jedinou odpověď: „O-la-lá!“
Tragédie Francouzů je vyjádřena, a otřesně, přes Henri Philippa Pétaina, jehož postava byla u nás po válce obklopena opovržením. Zrádce, který dal zemi Hitlerovi, odsouzený samotnými Francouzi k trestu smrti.
Michalskij všechno tohle ví. Ale ví i další, že hrdina od Verdunu, který zachránil Francii před Němci roku 1916, se pokusil zachránit Francii i v roce 1940 separátní dohodou s Hitlerem. Starý voják se přepočítal.
Narážíme zde na protiklad, který je v Michalského chápání téměř fatální.
Když vezmete jakéhokoliv člověka zvlášť, je srozumitelný, čestný a, zpravidla, dobrý, ale nic ho nezachrání, když se ocitá ve smrtelném tlaku společenství – v armádě, straně, a co je nejhorší, v davu.
Vydělte z německého společenství Erwina Rommela, a budete pokořeni jeho talentem, pohotovostí vojenského velitele a lidskostí. Hitlerismus ho tiskne ve svých řadách, a je odsouzen.
Němci se jako celek u Michalského vměstnávají do jediné dimenze. Útvar, pořádek, ordnung. Abychom se tohoto pocitu zbavili, je třeba Němce vytáhnout z útvaru. Udělat z něj trýznitele a oběť. Jej, nadčlověka, sebrat raněného, vysíleného a, navzdory celému „ordnungu“, vyléčit a zachránit. A odpustit mu?! Ano, v každém případě, politovat.
Zajatého Němce léčí v naší nemocnici. On nechápe proč: „Vždyť jsem nepřítel!“ Oni to, naši, chápou, dokonce i když je nepřítel, stejně ho vyléčí.
Polské nezištně hrdinství a ruské transcendentální svědomí ničí Němcovu duši.
Ale nikoliv Němce, nýbrž německého sedmnáctiletého klučíka. Ne tyrana, ale strážce. Raněného, protože šlápl na minu. Na německou minu, která byla z těch, které vyrobili jeho rodiče ve svých továrnách na území Vaterlandu.
Nejdůležitějším motivem je, pokud už se do něčeho namáčíte, tak ne do cizího, ale do svého.
Existuje ještě jeden „periferní pohled“ předtím, než se ponoříme do ruské Smuty. Římský stratég Scipio, zvaný Africanus, za to, že vydrancoval a zničil Kartágo…
Vezmeme-li v úvahu, že Marija Merzlovskaja, naleznuvši azyl a přístřeší v Tunisku, žije nedaleko od rozvalin Kartága a miluje se po nich toulat, potom je tato epizoda v námětu plně opodstatněná… ale nikoliv toto ho přivádí k dávné epizodě ze starodávné římské historie, a to, že Scipio, který nejdříve rozvrátil vojenskou sílu Kartága a poté zničil (podvodem a věrolomností) všechny jeho obyvatele, umíraje ve své římské posteli, zjistí, že je sám původem Kartaginec, zachráněný v ranném dětství před smrtí a vychován Římany.
Toto je bolavé místo, která přivádí lidské srdce k neuvěřitelné hrůze. Myslíte, že ničíte cizí. Nenechte se zlákat, ničíte – své.
A nyní pojďme do vln ruského neštěstí.
Ze dvou dcer admirála Merzlovského, kterého zavraždili Rudí, Saša zůstává v SSSR a starší, Máša, se ocitá v emigraci.
Saša byla jednou připravena na sebe vztáhnout ruku. Ví, že žije cizí život, že jí Rudí sebrali vše, že už není předchozí Rusko, ale existuje „přístavek ke kotelně“, kde mají s mámou útočiště, kde je dřevěná bedna, kam složily knihy, které vyhodili na smetiště vítězní proletáři, když se usídlili v buržoazním bytě a připravili se psát svoji historii na místě ruské historie.
Máša byla připravena na sebe vztáhnout ruku. Ví, že Rusko již není, že na místě Ruska jsou okupanti nemající jména, místo nichž mají přezdívky: „K moci se dostaly pseudonymy!“ A lidé, kteří jména měli, nechali Rusko padnout a nechali ho padnout proto, že měli čest. Vychováni v duchu šlechetnosti, „nemohli čelit těm proudům lží, věrolomnosti, hanobení a surové malosti, kterými je zasypali noví okupanti“.
To znamená, že Rusko neexistuje ani v SSSR, ani v emigrantských komunitách.
A co existuje?
To je zřejmé ještě z jednoho dialogu dvou bratří admirálů, z nichž jeden emigroval, a druhý zůstal. Dialog bratří je pokračováním dialogu sester. Emigrantovi nabídli občanství a solidní postavení na francouzské flotile.
Odmítl:
„Jsem velmi polichocen… Ale přísahal jsem věrnost Rusku a jen jemu mohu jako voják sloužit.“
„Ale vaše Rusko již není, a váš rodný bratr… slouží na Ministerstvu vojenského námořnictva SSSR.“ (správně v NARKOMATu. – pozn. L.A.)
„To je věc mého bratra, jeho osobní záležitost… Ale moje Rusko stejně bude, dokonce i když se toho nedožiju.“
A pro Michalského existuje? Kde?
Na první otázku je odpověď jasná, ano. Na druhou otázku odpověď jasná není. Sovětská vláda – to není Rusko. A antisovětská vláda? To znamená současná, demokratická[8]? Ne, ani to není Rusko, je to „něco“ na jeho místě.
Rusko je to, co vybuchlo, rozsypalo se a rozletělo v roce 1917.
Pro sestry Merzlovské to je to, co je rozdělilo roku 1920 v přístavišti na Krymu, kdy zdivočelý dav útočil na lodě. Rozmetalo je to. Patnáctileté Máše se podařilo odplout, její matka s dvouletou Sašou v náručí byla vytlačena z přístaviště a ocitla se pod nadvládou „nových okupantů!“
Tady Michalský sleduje v dálkovém dialogu osudy dvou sester, které ztratily spojení a nic o sobě navzájem nevědí. Existence zmizelého Ruska ve dvou poznávacích projekcích. Zmizení Ruska ve dvou reálných projekcích. Stereofonie pseudoexistence, která neví, existuje-li, nebo již nikoliv.
Někdy osudy sester stojí v elementárním kontrastu. V Moskvě se osobista pokouší naverbovat Sašenku k seksotům[9], a když se to nepodaří, zamyká se ve svém kabinetu a pije vodku, aby přehlušil muka svědomí. A v Paříži pomáhá Mášeňka guvernérce vybrat šaty na příští světský raut nebo se žene do Bizerty podél středozemního pobřeží v luxusním kabrioletu.
Náhle tu jsou bomby, špína, krev, blouznění raněných, operace pod střelbou. A tam je „ruský bál“, na němž přislíbily účast pilíře emigrantského kulturního Olympu, a otázkou je, ukáže-li se na něm Mari v celém blýskajícím se davu pozvaných nebo ji ještě vyhlásí individuálně. Jindy se Michalskij snaží vyrovnat kontrast způsobu provedení tím, že ukáže Mari, která si prošla školou v továrnách „Renault“ a vyzná se v tom, kde jsou „matice, podložky, tahače, špína a saze“.
Přes všechny tyto snahy kontrasty stejně vystupují.
Nicméně toto neurčuje klima vyprávění, nýbrž pocit společného tragického osudu, neviditelného svazku, tajemné vzájemné ozvěny v životě sester. Odsud je aureola intuice, rytmus prozřetelných setkání a nesetkání, znamení a poznání, také též magie opakování (zvídavý čtenář si může spočítat, kolikrát Michalskij připomíná a cituje geniální tutčevovské „Seděla na podlaze a přebírala hromadu dopisů…“) …
Dopisy jsou jako písmena, která nedovolí rozpadnout se bytí.
Dopis Mariji sestře, který nepošle, neboť neví ani adresu, ani to, zda je sestra naživu, píše do neznáma. Rozkaz č. 4187 generála Wrangela vojsku a flotile musí ihned zapůsobit na personál, musí objasnit, proč je upřednostňovaný odchod do neznáma.
Mihotá se tajemný „syžetec“ ve všeobecném šílenství. Někdy se zdá, že „všechno je poháněno zvláštním způsobem. Sám osud a prožitý život vlastně vytváří námět.“
Dvě Ruska se rozzuřeně rozcházejí na různé strany. Dvě sestry se somnambulicky pohybují k setkání. Občas se zdá, že základem vyprávění nejsou kroniky krvavého století, ale hagiografické legendy s uřknutými hrdiny, kteří jdou do kouzelného finále skrz ďábelský chaos.
Michalskij to očividně cítí, a tak nedovolí, aby se vzdálené trajektorie „spojily“, než přijde čas. A staví romány jeden po druhém. „Jaro v Kartágu, Osamělý je všude na poušti, K radosti musí být dva, Chrám smíření“ … Ale společný název cyklu nedá. Ačkoliv název se nabízí – „Dvě sestry“ (podle analogie se zbožňovanými Čechovovými „Třemi sestrami“). Ale i nepotřebná paralela se „Sestrami“ Alexeje Tolstého (jediného ze třech Tolstých, kterému Michalskij nevyznal lásku) vyvolává strach.
Hlavní věcí je, že odstraňuje nádech „pohádkovosti“ v obecné „zápletce“. Tuto „zápletku“ plní tak skrupulózně ověřenou fakturou, že text nečiší „zázračností“, ale má ostrou vůni autenticity.
Například podrobně vyjmenovává jazyky, jimiž mluví Berbeři:
„Berbeři, mademoiselle Mari, mluví jazyky ghat, ahaggar, zenaga, rif, kabilskými jazyky, jazykem džerba berber, shawiya, nafusi, ghadames, guančským jazykem, ale ten, bohužel zmizel v sedmnáctém století, mluvili s ním na Kanárských ostrovech.“
Pro chuť by stačil i tento kanárský. Dalších tucet dialektů svědčí o tom, že to nebylo uloveno v klícce s kanáry, ale v opravdové Africe, a ještě přesněji – na skutečné Sahaře. A Sahara je popsána ve všech jejích ergách, hamadách, regách a další geologické historii. A také jak je oděna koloniální hlídka u dveří mořského nádraží v Bizertě, tak Zuáv na guvernérově dvoře v Tunisu, či soudce kmene Tuaregů a co je to džalalabíja (košile na paty z lehké látky a s rozparky na bocích a výřezech pro ruce a hlavu, které jsou obšité tenkou šedou šňůrkou) a takíja (bílá látková čepička) i babuši (velmi podobné našim uzavřeným pantoflům).
Jindy se tyto podrobnosti, které nejsou součástí hlavního vyprávění, pohybují paralelním kursem. Vzniká panorama života ruské emigrace, prověřené dvěma sty memoárových svazky. Vznikají obrazy strategického, operativního a taktického rozměru z historie světových válek.
Chuť k vojenské historii u Michalského (který patří ke generaci, která nemá válečnou zkušenost), svého času překvapil Valentina Katajeva, a ten dokonce spisovateli předpověděl cestu malíře bitev. Nyní je to možné upřesnit. V principu je u Michalského – nejen Velká vlastenecká válka a válka Občanská jako pokračování První světové, ale i úsek mezi válkami, jmenovitě osud ruské armády a flotily poté, jak byly vytěsněny z Krymu Frunzeho vojsky.
Z prací sovětských historiků nějak toto téma vypadlo. Více oslavovali porážku Kolčaka, Děnikina a Judeniče. Wrangel a poslední bělogvardějci, kteří s ním odpluli, byli vzpomenuti, že byli poslední. A kam se po Krymu poděli, zda do Turecka, Bulharska, nebo ještě někam dál, nám nesdělili.
Kromě jiného, bílá flotila odplula, aniž by se vzdala. Ondřejské carské vlajky se třepetaly na zádích lodí a na druhých stěžních povívaly vlajky francouzské. Francie souhlasila emigranty přijmout. Flotila se hrdě odebrala do Bizerty, kde byla přijata s vojenskými poctami (maršálem Pétainem), a dokonce polita, pokud ne špínou, tak dezinfekcí (v článcích levicových žurnalistů), kteří psali, že ruské běžence je třeba prověřit, co se týká hygieny a také přítomnosti falešných peněz. Psali také, že tito Rusové zbytečně utekli před svými rudými pronásledovateli. Měli by bojovat do konce…
To všechno teď díky Michalskému víme.
Skutečně šťastným momentem pro něj bylo setkání s devadesátiletou stařenkou, dožívající své století ve sníženém přízemí ruského pravoslavného kostela v Tunisu. Stařenka už špatně viděla a slyšela, ale dobře si pamatovala a vyprávěla. Život Mariji Merzlovské vznikl z jejího vyprávění.
Ruka osudu dobře věděla, do čích rukou vrátit z archivního nebytí „Bizertský námořní sborník“, který byl prostudován, okomentován a zveřejněn vydavatelem Michalským před tím, než spisovatel Michalský začal cyklus románů „Jaro v Kartágu“.
Jeho práce je důležité doplnění naší paměti. A sláva Bohu, že Václav Michalskij vrátil tuto kapitolu do národní historie, neboť běh historie je rychlý. Sotva stíhá v poznámkách pod čarou vzpomínat, čí stopy vyprovázíme do zapomnění. (Michalského skvělé poznámky pod čarou. V nich čtenářům vysvětluje, kdo byli Mata Hari, Naděžda Durova, Gabrielle Chanel a Svatý Augustin, jak zní v originále všeobecně známý Kantův citát, co přesně řekl o řemeslnících umění Bolesław Prus a kde sloužil generál Brusilov v letech 1917–1920. S potěšením jsem si u Michalského přečetl, co byl CÚVV a kdo byli osobisté. Ale když ve speciální poznámce vysvětli, co je to kolchoz… tak tady jsem pocítil, jak rychle pádí Historie.)
Jsou, ovšem, otázky, které odolávají zapomnění.
Je nepřátelství národů fatální?
„Dříve si Marija myslela, že nejlepší lidé na světě jsou Rusové, a teď, když pobyla v cizím státě, pochopila, že jak Francouzi jsou nejlepší, tak Arabové jsou nejlepší, i Židé jsou nejlepší, a Němci jsou nejlepší, a další národy jsou každý pro sebe nejlepší. Všichni jsou dobří, jen ti druzí…“.
A na druhém konci hořícího kontinentu se Sašenka zaposlouchává do Kozaččina vyprávění:
„My jsme také Rusové, ale jiní. Nás rozkozačili“. Mášenku nerozkozačili, nerozkozačili, ji „rozrusačili“. Ona úmyslně odpovídá: „Oni jsou jiní! A já chci svého“.
Jakého svého? V jaké variantě? V individuální? V kolektivní? Třetí fakticky neexistuje.
„Ruský úděl je, že když si s každým promluvíte zvlášť, v podstatě to je normální, rozumný člověk, ale dohromady jsou dav, který si mohou vzít do parády a ponížit ho do polozvířecího stavu zloději a diletanti…“
Jelikož nenáviděla zloděje a diletanty verze rok 1917, Mášenka se rozhoduje „pracovat pro blaho Ruska jen samostatně“. A dokonce jen anonymně. „Nevstupujíc do žádných spolků, stran, skupin a svazů“. Neboť „tady je všechno fata morgána, nepravda, sen a realita tam, kde nejsem“.
Ale „tam“ je taková strana a takový Svaz, že to už je lepší trpět tady.
Výsledkem je prázdnota. Duševní vyprázdnění, které se tě zmocňuje nezávisle na tom, zda jsi pomohla zemi, kde „nejsi“. Marija Merzlovskaja pomohla. Zjistila, kolik má Rommel tanků v Africe, čímž postrčila opatrné Brity k rozhodným krokům. Ovlivnila chod války! Mata Hari na něco takového neměla sílu, i když ji to stálo hlavu. Ale Marija Merzlovskaja to zvládla a bylo jí potom dáno žít do sta let. Žít a cítit v sobě a okolo sebe nesnesitelnou prázdnotu.
Bylo možné se podobnému osudu vyhnout?
Ano. Ale pro to bylo nutné ocitnout se duší „v našem randálu, bojovém a kypícím“, v tom samém, který natropili „zločinci a diletanti“.
Nyní je nasnadě zaměřit se na to nejnepochopitelnější.
Pamatují si ti ušlechtile vychovaní a vysoce vzdělaní páni důstojníci, kteří, ustupujíce, nechali Rusko zlodějům a diletantům, z koho sami pocházejí?
„… A vždy, pokaždé se Dějiny ruského státu píší znovu, novými lokaji… a sotva to bylo s Romanovci jinak, jako i se současnými vládci živých a mrtvých duší? Oni přece také začali psát historii státu od roku 1613, pověsili následníka trůnu, tříletého Ivana a začali… Bože, skutečně to tak dopadne i po sovětské vládě? …“
O tom, že sovětská vláda není nadlouho matka Mášenky a Sašenky, hraběnka Merzlovskaja rozená Lange, skrytá za jménem Galuško, nepochybuje. Pochybuje o něčem jiném: „Co bude pak? Bude lépe?“
Václav Michalskij, kterému osud dal uvidět konec sovětské a ustanovení antisovětské vlády, odpovídá na otázku své hrdinky následovně:
„Když v zemi vládne jedna banda, počítá se stát za totalitní, ale když spolu vládnou jedna za druhou dvě nebo více band, je to demokracie.“
Takto uspokojeni, pojďme se vrátit k těm „pomateným“ Rusům, kteří se v roce 1917 zmocnili Ruska a v roce 1920 obrátili na ústup ty příčetné, včetně výjimečných bílých admirálů, jejichž dcery se staly nešťastné. Odkud se bere taková „propast národního šílenství“? Odkud se v národu objevilo tolik vyvrhelů, „schopných utiskovat“? Jsou to ti, co poslali do Ruska v zaplombovaných vagónech? Nebo ti, poslaní, všechny ostatní „oblbli“?
Oblbli. Nejen oni…
… A ti, kdo je naučili ptát se sebe a okolí na věčné otázky, na které nejsou odpovědi, je naladili žít „někde ve světlé budoucnosti“.
„Ach, to je světlá budoucnost. Kolik škody to Rusům přineslo, ty naše věčné rozhovory o světlé budoucnosti, to něco na způsob přeslazené otravy…“
A v roce 1917?!
„… a v roce 1917 se národ nepřejedl blínu, ale především vyprázdněných rozhovorů o světlé budoucnosti. Ruští klasici na tom také zapracovali, také nevědomky přiložili ruku k dílu… Kdyby Čechov…“
Nu, což, i Čechov. Autor milovaných „Třech sester“, kterého uměla téměř nazpaměť, zachraňující svou duši jak na horké předválečné Sahaře, tak v zimomřivé předválečné Moskvě.
„…Kdyby se Čechov dožil revoluce, určitě by zůstal v Rusku, a odpráskli by ho na Krymu nebo by shnil v kobce jako uznání za debaty o světlé budoucnosti“.
Konec! Po takovém úderu se nezvednou.
Zajímavé je, a pokud by Čechov a další ruští klasici, vyhození vítězi na smetiště a vytažení poraženými do bedny, pokud by tito mudrlanti nebalamutili národ svými chimérami, jaké děti přírody by se teď brodili v popisovaném prostoru, jací bandité by se procházeli „v zakázaných a temných strašných muromských lesích“ a jací další zločinci by zde zaváděli své pořádky?
„My jsme naši, naši,“ křičí osvětimští vězni na své osvoboditele. A ti na ně: „Kdo jste – neznáme!“
Mladý spisovatel Michalskij počítá Sedmnáct levých bot, trýznivě přemýšleje, co s tím dělat.
Přemýšlí i vážený spisovatel Michalskij.
„Osamělý je všude na poušti…, K radosti musí být dva“. A trpělivě vede dvě sestry po pomalu se sbližujících cestách. Od Jara v Kartágu roku 1921 do jara v Praze 1945.
A my zůstaneme v zajetí zapeklitých otázek, která před námi stojí.
Ve vlastním zajetí.
Ať si kdo chce, co chce říká, ale Michalskij je bílá vrána v současné próze. Nebo mamut, najdeme-li mu monumentálnější rozměr. Skutečně – bílý. Vezmeme-li v úvahu zdroje vyprávění, ihned natvrdo nahmatané v bílorudém masivu Občanské války.
Podstata je v samotném žánru. Psát mnohosvazkovou epopej a publikovat ji v období deseti let, v situaci, kdy se literatura pohybuje na každodenních rozpočtech koupě-prodej a texty jsou plánovány na sezóny (zvládnout prodat!), a stylistika je způsobem všechno vyklopit (jen abyste o sobě dali na trhu vědět, strhli na sebe pozornost, uspěli!).
Abyste v této situaci psali svazek za svazkem historii dvou sester (v duchu zbožňovali autora „Třech sester“ s jeho tajemným klidem), tak to musíte mít, kromě tvrdošíjného autorského hrdinství („hrdinství“ polských předků, které Václav ctí), navíc kozáckou bojovou nespoutanost (tu ctí také). Nemluvě již o čistě ruské reaktivnosti na jakoukoliv potřebnost pomoci, neoddělitelné od obětavosti, když se cizí stává vlastním, protože své je bratrsky (byť nuceně) rozděleno s cizími…
Ale zdá to, že šestým svazkem Václav Michalskij přece jen epopej končí.
„Ave, Maria!“
Od vítězných májových dnů roku 1945 děj přetéká do podzimu 1948, k Ašchabadskému zemětřesení, potom k vypuštění prvního Sputniku v roce 1957, pak ke „smutě“ 90. let (v jejímž běhu se předpokládá i doba, po kterou, jako vždycky v historii, bude „smuta“ trvat, termín jejího zakončení – začátek 21. století).
Příběh, který takto obemknul 20. století, končí na samém začátku století 21., kdy se u rakve starší sestřičky téměř náhodou objevuje stařičká mladší sestra, a stoleté putování duší (a těl) k sobě se fakticky završuje…
Putování napříč „celým světem!“
Během tohoto putování do Bizerty období První světové války a Sevastopolu doby Velké vlastenecké války se přidávají, kromě periferií Sovětského Ruska, „zapadákov“ Severní Afriky, ale také Francie, Portugalsko a, jednotlivými črtami, Amerika.
Chtě nechtě (ostatně, proč chtě nechtě? – přáním autora a vstřícným souhlasným přáním čtenáře) rozmach a rozsah děje přináší myšlenku na umělecký model „světového“ zaměření, na porozumění cestám historie, lidskému životu jako takovému, to jest smyslu jeho soužení.
Tento smysl se zvažuje s pomocí velikých znalců duše (od Juvenala, který měl ztrátu smyslu života za ztrátu života samého – věčnou hanbu, k Tolstému, který viděl smysl života v životě samotném, až po Dostojevského, který učil milovat život více než jeho smysl). Tehdy začíná být jasné, že dvě sestry, které se v duchu hledají celý život, hledají u Michalského nejen sebe navzájem, ale… smysl. Smysl toho, co se s nimi stalo. Co se stalo s životem okolo nich, co bylo a bude na této zemi?
Má to smysl, nebo nemá?
Jako kdyby má. Sestry se potkávají na poslední stránce šestisvazkového románu. Celý život doufaly, toužily, bály se a žíznily po setkání, aniž by o sobě něco věděly. Starší si mladší zapamatovala u mámy v náručí (ještě okamžik – a bílá flotila, odrazivši od Krymu, ji odveze do vyhnanství. Mladší sestra si tu starší vůbec nepamatuje. Zůstává v SSSR, vyroste, stane se mistryní sportu, projde frontu a, vědouc o starší sestře, rozhoduje se ji nehledat. Stejně jako ta starší – mladší, ale aby jí neuškodila). Překonaly sestry tuto scénografickou absurditu, tuhle fantasmagorii rozkolů a střetů, divočinu strašlivého století?
Překonaly. Jak?
Když už byla stařenka vysokého věku, v čase oteplených politických vztahů, mladší z nich se téměř náhodně, během vnuččiny dovolené, která ji vzala na výlet, ocitá v Bizertě a, téměř náhodou, se objevuje v tamním pravoslavném kostele na něčím pohřebním obřadu. Jelikož špatně rozuměla, ptá se znovu na jméno zesnulé.
A slyší jméno své starší sestry. Chytíc za ruku vnučku, mladší sestra, otřesená se protlačuje k rakvi a vidí malinkou figurku s papírovým věnečkem na čele.
Tak se ptám, zda toto setkání, za hranou veškeré představivosti, za stařeckou hranicí, za hranicemi sil, je toto korunování životní cesty? Nebo je to ďábelský úšklebek „nečistého“, který podsouvá lidské koruně papírový věneček na čelo?
Co si musí myslet Václav Michalskij, když dovedl cesty svých hrdinů (a především hrdinek) do takové apoteózy? Kde je tu smysl a kde parodie na smysl? A co je realita s jejími skutečnými přeludy a mlhavými přízraky, které ubíjejí k smrti?
A koneckonců, existuje alespoň nějaký společný smysl v těchto stále se měnících podmínkách?
„Ano, je,“ odpovídá Michalskij. „Ne, není,“ okamžitě dodává.
A variuje tuto dvojitou životní filozofii slovy mladší hrdinky:
„Nemám sil lhát, ale ještě méně jich mám na pravdu“.
Ani Juvenalis, ani Tolstoj s Dostojevským v tomto stavu sil nepřidávají. Co třeba Čechov, který řekl, že mezi pojmy „Bůh není“ a „Bůh existuje“ leží pole, které si každý musí projít sám?
Překonav pole za sestrami, Michalskij opakuje:
„Není možné říci pravdu, a není možné lhát“.
A možná se tím blížíme k odpovědi?
Možná, pravda, je to pravda její nemožnosti?
Sleduji životní filozofii, zafixovanou v šesti svazcích románu.
Život je nepředpověditelný. Ale v té nepředpověditelnosti se všechno bez konce opakuje ve formách, skvěle a výsměšně symetrických, a přitom kontrastních ad absurdum – tu „ano“, tu „ne“.
Každý okamžik musí člověk volit mezi „ano“ a „ne“. Za hranicemi okamžiku ubíhá život tak, že tato „ano“ a „ne“ pronásledují člověka donekonečna. Každá situace pronásleduje člověka svým způsobem, ale před magií zrcadlové podoby není záchrany. Michalskij se snaží tuto magii odhalit tím, že pracuje na kontrastních analogiích.
Například, přesně fixuje (s ohledem na časová pásma) dobu stolování obou sester, aby v tomto jednom časovém bodě lépe fungoval kontrast, co jedí tam a tady. A co pijí, samozřejmě.
S pitím je to jednodušší. Na Rusi slouží jako propustka k upřímnosti stakan samohonky, po jehož vyprázdnění zvučí třetí prokletá otázka bytí:
„Vá-ážíš si mne?“
Obyvatelé Západu ve stejnou dobu vychutnávají Vintage Porto s jeho úžasným ocasem a řeší otázku, v jakých případech dezertní Porto ustupuje suchému Médoc.
A jak je to s vůněmi? Všechno se poměřuje na západě obvyklým „Chanelem“, na který si, jako na válečnou kořist, zvykají naše poválečné ženy generálů. A nyní – pozor! – v hudbě sfér se opět objevuje ďábelská potměšilost. Merzlovskaja-starší radí používat parfém „trošku za ušima“, ne více. Její rady by se měly držet nově zrozené sovětské parádnice… Všeruská vůně? Ta zůstane v rozsahu „uhelné spáleniny a mazutem napuštěných pražců“.
Michalskij má natolik jemné a důvtipné vyvážení těchto detailů životního stylu, že je lepší mu neskákat na špek.
Například, 10. října 1948. Nejnovější zrcadlový jídelní stůl. V Paříži je k snídaní podáván šálek kávy se smetanou (s neměnící se replikou: „Skvělá káva!“) a čerstvými croissanty „s voňavým normandským máslem a meruňkovým džemem“. A v Ašchabadu ve stejnou dobu… čekáte v kontrastu nějaký blaf z pokrutin… Chyba! V Ašchabadu je k obědu „ukrajinský boršč s pálivým červeným pepřem na přání, pečené skopové na uhlí a studená moskevská vodka v orosené lahvi.“
Odkud se bere takový luxus?
Ale stolování probíhá uprostřed rozvalin města, které bylo zničené zemětřesením, mezi desítkami tisíc neodklizených mrtvých těl, desítkami tisíc zmrzačených, které je nutno zachránit… Chirurgové na to musí mít síly, proto je krmí zvláštními příděly… a okolo nich je – pustina…, spadlé zdi žaláře, muklové, kteří se zmocňují v rozbouraných stanicích milice zbraní…
Chci jen dokončit umělecký pohled na hodující hořkými slovy:
„Co, najedli se?“
Michalskij nechce znát tupé a předpověditelné propagandistické kontrasty, je citlivý na nejjemnější detaily, které kontrastují nevypočitatelně. V davu dětí, zachráněných z rozvalin, si všímá osmiletého chlapce, který ztratil matku a dva bratry. Je mu předpovězena zářivá budoucnost a zlaté památníky za jeho života.
Následuje poznámka pod čarou malými písmeny: „Řeč je o Turkmenbaši[10]“.
Co musíte pocítit, když si přečtete tuto lakonickou informaci? Přání zastavit strašný chod reality? Vrátit toho chlapce do „šťastného dětství“? To je nemyslitelné a nepředstavitelné. Koneckonců, je to i rouhání.
Je potřeba zakusit, vydržet těžký běh skutečnosti. A co je v ní komu souzeno – někomu zlaté království, ale jinému marodérská kulka do zátylku. To předvídat nelze.
Nejstrašnější nejsou dokonce ani hory těl, ale hory amputovaných končetin, které vynášejí na nosítkách z nemocničních stanů sanitáři.
A především marodér, beztvarý, nepolapitelný a statistický vrah se zdá být v Michalského obrázku skutečným vršitelem soukromých osudů.
Bytí jde vpřed těžkými, smrtelně neodvratitelnými kroky. Naši a cizí jsou rozděleny frontami. Zkáza přilétá v podobě vyjícího granátu, takže v kráteru zůstane jen „levá bota“.
Ale na mikroskopické, „molekulární“ úrovni této vražedné existence pracují… no, už jsem řekl, že beztvaří marodéři. Na obou stranách fronty. Beze jména, bez paměti a beze smyslu. Objevují se nevypočitatelně a mizí beze stopy, zanechávajíce hrozný pocit volnosti (nebo svobody?), který se zahnízďuje v utajených záhybech bytí, především proto, že otevřeně tam hnízdit nelze.
Tito zvěstovatelé divokého odhodlání u Michalského vznikají (a mizí) jako přízraky. Zkáza visí nad lidmi tak anonymně, že v lepším případě bude vysvětlivka (pro někoho smrt od marodérské kulky, pro někoho pozlacené památníky). A když už přece zachránili člověka, po kterém jako by zůstala jedna levá bota u kráteru, to… na horské pěšině se utrhává bezejmenný kamínek, a tak ze života, kterému bylo zasvěceno šest svazků románu, zůstanou v paměti blízkých jen „tragické oči“… a žádný popis pohřbu.
Život a smrt si v tichosti vyměňují oběti. Jako by Michalskij tuto temnotu kompensoval, kreslí každodenní existenci svých hrdinů (na obou stranách „železné opony“) s takovou skrupulózní prověřenou štědrostí, že se občas zdá přehnaná, ale tato neustupitelná skutečnost bytí každodenně leze na oči, aby se vyhnul zkáze, která nemá ani jméno, ani příčinu… Oči jsou stejně „tragické“.
Tato životní filozofie prochází leitmotivem všech šesti svazků Michalského epopeje až do samotného finále.
„Historická doba kráčí svou železnou cestou“.
Všechny ničí jako válec. Desítky a stovky podmínek se schází tak, že člověku zbývá jen smířit se s tím, co se děje.
„Tak přišla karta.“
Nebo – vznešeněji:
„Bůh mění“.
Nebo méně vznešeně:
„To osud řídí. Chytil mne za kožich a vedl.“
Hádat, kam je zavedl, je nesmyslné.
„Život letí a shrabává všechny na jednu hromadu.“
A smysl, jaký to má smysl?!
Ve smysl je možné věřit.
„Ne nadarmo se všechno v tomto životě proplétá a zamotává bizarním způsobem.“
Je možné tomu nevěřit.
„Máme tak zamotaný život…“
A nikdo není vinen. Je lepší se nezabývat tím, zda si pro tvoji duši přiletí dalekonosný granát nebo kulka marodéra.
Fatální je chod historických událostí. Tak to bývalo, je a bude.
„Lidstvo je nepoučitelné“.
Ale v pórech, v kapilárách tohoto nepoučitelného lidstva se zlo a dobro nevypočitatelně schovávají. A naopak, spása přijde, když ji nečekáte. Dobrý člověk se vám může zjevit na pomoc uprostřed rozvalin Sevastopolu nebo Ašchabadu tak neočekávaně, jako může i projít okolo… případně skončit rukou marodéra, nicméně, častěji vám pomoci a zachránit vás. Podle nepředvídatelné, čistě ruské „logice duše“.
„V životě Alexandry Alexandrovny se nejednou stalo, že v těžkých podmínkách jí pomáhali náhodní lidé, se kterými, jak se zdálo, se její cesta protnula jen proto, aby ji podpořili. Tito lidé se náhle objevili odnikud a poté, co jí prokázali věrnou službu, navždy zmizeli z jejího osudu. Celý život si každého z nich pamatovala. Byli pro Alexandru Alexandrovnu jako znamení shůry, jako vyslanci jejího anděla strážného.“
Ale pokud je jednotlivý člověk v této „hromadě“ vynucen spoléhat se na strážného anděla, pak mnohem tragičtější pro tyto lidi je, když jsou vtěsnáni do sociálního řetězu, do bojujících armád nebo, což je ještě horší, pokud se ocitnou v jejich čele.
Michalskij je přikován k osudům takových nevolníků historie, i když často tyto osudy stahuje do poznámek pod čarou. Evidentně z toho důvodu, aby nepřekážely dvěma hlavním hrdinkám toužit v tom chaosu po vzájemném setkání. Poznámky pod čarou, obšírné a historicky fundované, jsou natolik zajímavé, že máte chuť je dát do textu klasickým písmem… ale, opakuji, autorova vůle je zákon. A existují také „hrdinové poznámek pod čarou“ především podle zákona odplaty, a nikoliv proto, že je osud chytil za kůži. Zákonitost zde funguje neúprosně a rovná se trestu smrti.
Nejhořčejší osud má maršál Pétain, zachránce Francie před německou invazí v letech 1915–1918 (Verdun – Compiègne).
Zrádce Francie, který kapituloval před Němci roku 1940 (Compiègne – Vichy).
Po osvobození od hitlerovců, poté, co se vrátil do Paříže, byl politickou mocí odsouzen k trestu smrti.
Byl tedy zachráncem, nebo zrádcem? Nebo opět to i ono?
Zdá se to tak být… Michalskij to popsal oblíbeným zrcadlovým klíčem:
„Po útěku de Gaullea do Londýna ho Pétain odsoudil k trestu smrti za vlastizradu. Poté de Gaulle odsoudil za vlastizradu Pétaina. Je pochopitelné, že ani ten, ani onen nikdy Francii nezradili. Prostě tak přišla karta, jak by řekla Marija Alexandrovna a jak říkal sám de Gaulle.“
De Gaulle nestihl Pétaina omilostnit, protože sám ztratil v lednu 1946 moc. Ale v srpnu 1945 zvládl za dva dny po rozsudku změnit maršálovi trest smrti na doživotí, ve kterém se stařík dožil 95 let, naslouchaje šumu rodného moře za zdmi vězení, ale moře samotné nevídal.
Stejně malým písmem, v poznámkách, dokresluje Michalskij povahy:
„A pokud k tomu všemu ještě dodáte, že Pétain a de Gaulle sloužili u jednoho pluku, že oba prošli masomlýnkem u Verdunu, ve kterém zahynuly dva milióny lidí, že de Gaulle byl adjutantem maršála Pétaina a Pétain kmotrem Philippa, prvorozeného de Gaulleova syna, vzniká z toho zcela shakespearovský obraz.“
Tak je, nebo není v této historii spravedlivý trest? Zrádce, nebo zachránce, jenž zabránil krvavému vpádu hitlerovců, kteří by utopili Francii v krvi, pokud by se pokusila o odpor? Neobešlo by se to beze ztrát, kterými Francouzi zaplatili v masomlýnku Druhé světové války.
Nejde přece o to, jak „přišla karta“. Jde o to, k čemu se může nebo nemůže rozhodnout národ, který se ocitl před osudovým rozhodnutím. Taková je volba vůdců (führerů, caudillů, genseků, maršálů, generálů). Generál Franco, při vší své nenávisti k marxistům, komunistům a dalším aktivistům levicové fronty, nedal Hitlerovi jediného Španěla na Východní frontu! A Salazar, ten imperialistický strašák naší propagandy, zvládl odtáhnout svůj národ od frontové linie. Navíc především přes Portugalsko vedla záchranná trasa pro Židy, kteří utíkali před Hitlerem.
Jeden národ hledá cestu svého zaopatření vytrváním v pokornosti, druhý si vybírá zkázu v boji. A nikdo nemá právo z venku soudit, zda ta nebo ona „karta“ musela přijít tomu či onomu národu v krvavé beznaději. Sami si vyzkoušejte, jaké jsou ty karty na omak! A jakou cenu má volba? Srbové a Chorvati se rvou, vyskytujíce se na různých částech fronty rozštěpené na dvě poloviny. Ale Češi dále při hitlerovcích žijí a pracují v nesvobodě. Nýtují tanky, které s německými kříži na bocích jedou k Sevastopolu a Stalingradu.
A kdo se v bezvýchodné situaci bije na smrt?
Poláci, rozdrcení ze dvou stran a nesmiřující se s tím.
Rusové, kteří odpověděli na německý vpád Velkou vlasteneckou válkou.
Poláci jsou nekonečná duševní bolest Václava Michalského. Jeho hrdina, Adam Dombrovskij, musí ztratit všechno. Nejen život – jméno. A zachraňuje se jako nějaký novopečený Polovinkin – jemuž se volný kámen utrhne pod nohou, a Adam poletí do propasti. V paměti příbuzných, dětí a vnuků po něm zůstanou, jako zděděný znak Poláka – tragické oči.
A Rusové?
A Rusové, ti jsou rozkročeni mezi krajnostmi, ve kterých se realizuje tu „vlastní“, tu „cizí“, trousí u Michalského vtípky:
„Je dobré být Rusem. Když tě nezabijí cizí, tak tě dostanou vlastní.“
A když v určitou dobu zničí vše „do základů“, ale poté staví „nový svět“ a objevují, že ničeho nového se nedostává, pokračují v přemýšlení ani ne tolik o státu, jako o „věčnosti“.
„Myslíš, že Rusko zahynulo navždy?“
Takové opojení „sebou“ v plánu věčnosti – a přitom „si sám sebe náš velký národ neváží“! Co to je?
Řekl bych, že je to somnambulické procesí s periodickými obraty o 180 stupňů.
A při těchto obratech vládci poddaným (a sami sobě) upřímně vysvětlují, že to jinak nejde, že nastal čas změn a že užuž bude líp.
„Lépe nebude,“ chápe zkušeností zmoudřelá matka obou Merzlovských, Mariji a Alexandry. Michalskij podporuje její úvahy (ne malým, ale velkým písmem):
„Sovětská vláda není věčná, ale podstata není vůbec ve vládě. Přijde jiná, a co, přestane pro ni národ být spotřebním materiálem? Sotva“.
Nešlo o to, jak se nazývá politická moc. Ne o to, kdo je u kormidla v ten historický okamžik, dokud ho od něj nevyhodí… jiná nově zvolená parta… ale především o poryv historického větru, od kterého se stádo otočí nazpět.
Michalskij nalézá jiný, přesvědčivější obraz:
„Když se stádo obrací, chromí berani jdou vpředu. Především dvacáté století přesvědčivě proilustrovalo tuto východní moudrost. Celá historie lidstva svědčí nejednou o tom, jak rychle, téměř v okamžiku se může shromáždění občanů stát davem, a dav stádem.“
Jako polokrevníci, dvojími „neruskými“ kořeny nenávratně vrostlými do „ruskosti“ (kozáckými „polovinami“ jsme s Michalským „pokrevně“ příbuzní, duchem jsme způli vyvrženci. Moji Židé jsou také děti bezvýchodnosti jako jeho Poláci). Jsem solidární s jeho chápáním ruskosti, ale s jednou podstatnou připomínkou. Nemáme žádné cizí vládce, pro které je národ spotřebním materiálem. Naši vládci jsou sami spotřebním materiálem. A verbují se samozřejmě z nás. Ze stejného národa, nad kterým se stávají vremenščiky[11]. A národ je trpí. Nebo si je dokonce nad svou hlavu hledá, protože bez hlavy je ještě hůře. Chytí nás osud naslepo za kůži a potáhne neznámo kam.
Včera tento náčelník věšel plakát „Sláva KSSS!“. Dnes věší „Kristus vstal z mrtvých[12]“ na stejném místě. Ať si věší. Není mu co závidět. A co zbývá nám?
Nám zbývá sedět u okna luxusní vily vyhnanství, nebo v dočasné provizorní stavbě hrdinské domoviny a cítit se v nejnešťastnějším světě nejšťastnějším národem.
Na štěstí vždycky jen vzpomínáme,
ale štěstí je všude.
Možná je to ta jarní zahrada za kůlnou
a čistý vzduch, který se řine do okna.
Tohle je Bunin! Velký ruský básník, který se ve Francii stal laureátem Nobelovy ceny. Ve Francii i zemřel, vzpomínaje na vlast a rozhodnutý se do ní nevrátit.
Nelze někoho poblíž vzít jako svědka našeho současného stavu?
Lze. Igor Škljarevskij, slavný ruský básník a překladatel „Slova o pluku Igorově“, laureát Státní ceny SSSR:
„S definicí „čtenářského štěstí“ jsem se nesetkal, ale vím, že se nezměnilo. Příjemné světlo lampy, vítr za oknem a kniha, klasický román Václava Michalského…“
Čtete klasický román a cítíte, jak ožívají, splétajíce se v paměti, rozbité osudy svých a cizích a duše se napřimuje ve své přirozenosti – v nezdeptané auře ruské kultury, v uměleckém zajetí charakterů, nadějí a osudů.
Ve svém zajetí.
Lev Anninskij
[2] Одинокому везде пустыня
[3] «Баллада о старом оружии» https://www.youtube.com/watch?v=PU5a_lX03DA
[4] https://www.youtube.com/watch?v=9cVC6uQc5s0&pbjreload=101
[5] Bylo by zajímavé, jak by se ubíral osud Václava Michalského, pokud by v té době nějaký šikovný režisér natočil film podle jeho první povídky „Matka vojáka“?
Mimochodem, nic není ztraceno. Michalského romány si „říkají o natočení“ jak dynamikou děje, tak rozpracováním charakterů (především ženských).
[6] Hliněný hrnec, v němž se tře mák (pozn. přek.)
[7] Karlag (Karagandinskij ispravitěl’no-trudovoj lager) – jeden z největších pracovně-nápravných táborů v SSSR v letech 1930–1959. Rozkládal se v Karagandské oblasti (dnešní Kazachstán), patřil do systému GULAG NKVD SSSR. (pozn. přek.)
[8] Zdá se, že Michalskij je jediný, kdo tak říká i současnému režimu. Na jeho adresu nemá tolik přímých odsouzení, jako na adresu bolševiků, ale intonace vypovídá…
[9] Seksot (sekretnyj sotrudnik) – tajný spolupracovník (pozn. přek.)
[10] Saparmut Nijazov (1940-2006), bývalý prezident Turkmenistánu (pozn. přek.)
[11] Dočasnými vládci (pozn. přek.)
[12] Pravoslavní si takto přejí veselé Velikonoce
Přeloženo se souhlasem Václava Michalského. Text je publikován na konci šestého dílu hexalogie Jaro v Kartágu – Ave Maria (Весна в Карфагене – Аве Мариа”
Autorem textu, který byl zveřejněn v časopise Октябрь, номер 8, 2007, je sovětský a ruský literární kritik, literární vědec Lev Anninskij (1934-2019)
Překlad © Václav Hrbek 2022