Předchozí část: Neznámá historie – 9. dětství na lodích
Na konci ledna 1921 vybrala Francouzsko-ruská komise pro umístění Námořního sboru starou, odzbrojenou pevnost Jabal-Kebir, která byla postavená na konci minulého století a nacházela se na vrcholu hory o nadmořské výšce 274m a kasárenský tábor Sfajat pro personál, který se od ní nacházel ve vzdálenosti něco málo přes kilometr. Z pevnosti do Bizerty to bylo po silnici 6 km. Pro garde-mariny přišel den rozloučení se s „Generálem Alexejevem“ na něhož se jim podařilo si za tři měsíce života na něm zvyknout, ale hlavní bylo, že on byl posledním jakoby kousíčkem Ruska.
Vstup do pevnosti Jabal-Kebir představoval obrovskou prohlubeň na vrcholu hory, která je obdélníkového tvaru o velikosti přibližně 150 x 100 metrů a do 8 metrů hloubky, v níž je postavena pevnost obklopená vodním příkopem kolem 6 metrů šířky. Část vytěžené země se použila na přizvednutí okolního pevnostního valu.
Postavili ji Francouzi na konci minulého století. Vnitřní uspořádání pevnosti na straně hlavního průčelí se skládalo: nalevo od vstupní brány byla strážní budova, následovaly čtyři rozsáhlé klenuté kasematy, v nichž byly umístěny patrové palandy pro 64 osob, tj. jako kasárna.
Denní světlo pronikalo do kasemat z příkopu kolem pevnosti. Bylo poměrně slabé. Všechny prostory byly nahoře pokryty vrstvou zeminy o tloušťce tří metrů a osázené trávou. Kasárna byla fakticky pod zemí.
V prvních dvou kasematách byla umístěna Sevastopolská garde-marinská rota. Kadetská byla ve dvou následujících. První a druhá četa byla ubytována v jedné kasematě a třetí a čtvrtá v druhé. Dále tam byl rohový kaponýr, ve kterém byl záhy umístěn kostel, ikonostas a další výzdoba převzatá z eskadry.
Napravo od brány byla řada místností, které byly použity jako třídy. Výuka probíhala podle normálním programu Námořního sboru.
V postranní chodbě se nacházela umývárna s několika kohouty, jejichž množství zjevně nedostačovalo, vezmeme-li v úvahu 300 garde-marinů a kadetů (jedna z rot byla na soustavné plavbě na „Morjaku“). Dvěma z těchto učeben se říkalo kabinety: fyzikální, vybavený speciálními zařízeními část z lodí eskadry přivezenými ze Sevastopolu
a přírodovědecko-historický, který byl rychle naplněn bohatými sbírkami všech možných druhů hmyzu a plazů v živé nebo zalihované podobě, jež přinesli ve velkém množství samotní žáci, nebo vizuálně-učebními pomůckami, taktéž dovezenými ze Sevastopolu.
Na fotografii níže je podle portálu „Kortik“ Alexandr Zacharovič Imšeněckij – učitel přírodních věd.
V roce 1918 byl středoškolským přísedícím. Od roku 1919 do roku 1920 vyučoval v Sevastopolském námořním sboru přírodní vědy a zeměpis. Evakuoval se s flotilou do Bizerty. Od říjnu 1921 žil v táboře Sfajat – Bizerta. Pracoval jako učitel přírodních věd a zeměpisu. Opustil Tunisko po likvidaci Námořního sboru v roce 1925.
Do krajního pravém kaponýru umístili 1. garde-marinskou rotu kapitána I. třídy Kiticyna.
která přijela z Vladivostoku do Sevastopolu právě v předvečer evakuace Krymu.
Na dvoře pevnosti, podél ní, se nacházely budovy, které sloužily jako služební místnost, místnost kapitána 1. třídy Kiticyna.
Byl svobodný a jediný ze všech důstojníků, který žil v areálu pevnosti a sdílel život s chovanci, vstávaje na budíček, jedl i ze stejné kuchyně.
Potom byla ordinace. Podle fóra Kortik je na fotografii zobrazen námořní lékař N.M. Markov – vrchní lékař Námořního sboru. 1921
a ošetřovna.
Pod přístřeškem stála polní kuchyně
a byl tam zřízen sklad potravin.
Za kuchyní byly další dva kamenné baráky, v nichž byla umístěna třída a ložnice 4. kadetské roty.
V pevnosti byla i knihovna,
a tenisové hřiště.
Život v pevnosti měl následující řád:
Budíček, „ranní úsvit“, hrál v 6 hodin ráno hornista ve službě nebo kadet. Všichni jako jeden vstali, aby měli čas na ranní modlitbu, obléknout se, umýt, ustlat si postel a poklidit. Jen vodovodních kohoutků bylo málo, tak si mnozí večer dělali zásoby vody do nádob. Navzájem si polívali ruce z hrnků, aby se vyhnuli dlouhým frontám u kohoutků. Spěchat s ranní toaletou byli nuceni zejména ti, kteří z důvodu veder v kasematách po „večerce“ vynášeli svá lůžka na předprseň a nocovali na čerstvém vzduchu, aniž by si zapomněli vzít s sebou přikrývku z ovčí vlny na ochranu proti možnému kousnutí štírů a stonoh, jež se nacházeli ve velkém množství v suché trávě a pod kameny.
V 6 hodin 45 minut již hrál hornista „nástup“. Ze služební místnosti vycházel dozorčí důstojník, poručík nebo mičman. Velitel roty velel: „Pohov! Vpravo vyrovnat!“ Hornista troubil signál „K modlitbě“. „Zpívat modlitbu“, nařizoval dozorčí. Celý prapor zpíval „Otčenáš“, po kterém byly vydány denní rozkazy sboru.
Po rozkazu: Rozchod“ dal hornista signál „Vezmi si lžíci, vezmi si čutoru…“, což byl signál k jídlu. Jídlo na snídani bylo prosté: tekutina nazývaná káva a 100 gramů tvrdého vojáckého chleba. Nikdo nebrblal. Disciplína, věk a zvířecí chuť k jídlu fungovaly tak, že všechno zhltli s chutí.
V 7 hodin 30 minut hrál hornista „Pohyb vpřed“ a prapor se po něm znovu stavěl na dvoře do útvaru, kam v tu dobu přicházeli důstojníci sboru z jejich tábora Sfajat“ (ze vzdálenosti 1 km). Velitelé rot se každý pozdravil se svou a šli v útvaru na hodinu nebo tělocvik, který probíhal na place za pevností. Gymnastické hřiště bylo vybaveno hrazdou a bradly.
Mezi žáky sboru bylo mnoho vynikajících gymnastů,
kteří prováděli na hrazdě a bradlech nejtěžší cvičení, stejně jako běhali, skákali a házeli oštěpem a koulí.
Ale velitelé Námořního sboru věnovali zvláštní pozornost pořadovým cvičením. Pořadovou vedl zástupce velitele pořadových cvičení gardové jednotky, starší poručík B. V. von Briscon, a nebylo divu, že to probíhalo v tradicích Carské gardy.
Do devíti se všichni museli vrátit do pevnosti. Roty nastupovaly a každá se dávala do pohybu opačným směrem. Rozléhaly se rozkazy: „Zpívat písně“. Ten následoval po rozkazu „Pochodem vchod“. Roty pochodovaly za různých písní: „Podél říčky“, „Šla děvčata do práce“, „Car má velké vojsko“, „Vzneste se sokolové jako orli“…není možné vyjmenovat všechny…Všechny roty zpívaly výborně a občas mezi sebou i soutěžily.
V 9 hodin byl slyšet signál „Výcvik pokračuje“, což znamenalo začátek první hodiny.
Před obědem byly tři po 50 minutách a po něm další dvě od 14 do 16 hodin.
V 11 hodin 50 minut odtroubil hornista „Konec“ – konec třetí hodiny a poledne a již známý signál – „Vezmi si lžíci…“. Oběd se skládal z polévky s plátkem masa a 1/6 vojácký chleba. Někdy, pravda, ne často, dávali nášup. Po obědě byl odpočinek a bylo možné orovnat kost a pokecat si mezi sebou.
Učení probíhalo hladce a úspěšně, jelikož pedagogický sbor byl na mimořádně vysoké úrovni. Viceadmirál A. M. Gerasimov byl, během evakuace, jmenován ředitelem Námořního sboru místo kontradmirál Vorožejkina
Gerasimov s učiteli a kadety 4. roty
S učebnicemi to šlo zpočátku ztuha, ale zlepšovalo se to krok za krokem, jelikož litografie při Sboru vybavila studenty tištěnými učebnicemi všech předmětů. Je třeba zmínit horlivost, s níž byly přijímány všechny vědy, a není divu, že mnohým absolventům Sboru se následně podařilo brilantně vystudovat vyšší vzdělávací instituce ve Francii a Belgii a stát se renomovanými odborníky v různých vědeckých odvětvích, ale také udělat kariéru ve francouzském vojenském a obchodním námořnictvu.
Je třeba poznamenat, že v té době neexistoval pomocný personál, kromě kuchařů, kteří se celý den zabývali kuchyní. Praní prádla prováděli kadeti sami. Každý si pral své prádlo sám. Letní uniforma se po praní musela vyžehlit. Podle plánu, jednou týdně, byla poslána jedna četa namísto výuky ke studni, která byla vzdálená jeden a půl kilometru.
V horkém létě studna vysychala a čety šly s radostí ještě dalších 6 kilometrů k pobřeží, kde se do moře vlévala říčka, která umožňovala nejen prát, ale i se poblíž na písku schnoucího prádla koupat.
V 18 hodin se rozlehl signál na večeři. Rozdávala se polévka na talířích nebo kaše s 1/6 chleba, stejně jako k obědu.
Po večeři a před večerní modlitbou ve 21 hodin si připravovali domácí úkoly a všude vládlo naprosté ticho. Učení bylo bráno vážně. K modlitbě prapor nastupoval, jak se patřilo, na dvoře, hornista zatroubil signál a všichni zpívali „Otčenáš“, „Zachraň Pane svůj lid…“, „Panno Maria, raduj se“ Dozorčí praporu všem popřál dobrou noc a velel „Rozchod“.
Do 22 hodin, do okamžiku dlouhého a melodického signálu „Večerka“, bylo možné ještě“ šprtat“, ale většina se bavila a dělala si svoje. Po „Večerce“ museli jít všichni do postele a jakýkoliv hluk byl přísně zakázán. Je pravda, že určití „šprti“ mohli s dovolením dozorčího studovat ve třídě, ale jen do půlnoci.
Ve 24 hodin všichni spali tvrdým spánkem. Tak to bylo ve všední dny. A v neděli a o svátcích byl odpočinek a bohoslužby. Ikonostas a veškeré církevní propriety byly přivezeny ze Sevastopolu.
Opatem byl otec Georgij Spasskij známý pro svá kázání a velmi milovaný ještě v Rusku.
Zvláště nadšeně probíhala ranní Velikonoční mše, slavnostně sloužená v africkém prostředí, které bylo blízké biblickému. Během velikonočního dne nebyl budíček tak brzy jako obvykle a nehrál ho hornista, ale kompletní dechový orchestr na dvoře pevnosti. Příděl potravin byl v tento den výrazně kvantitativně vylepšen, a dokonce i kvalitativně hrnkem vína a porcí dezertu. A zvony (byla tam i vlastní zvonice) vyzváněly jako v Moskvě prakticky bez přestávky celý den. V tento den přicházeli do pevnosti na křížovou cestu Rusové jak z eskadry kotvící na rejdě, tak ze sousedních táborů. Po skončení ranní mše nastoupil prapor se svými důstojníky na nádvoří pevnosti. Před nastoupeným útvarem se objevil admirál. Kiticyn velel „pohov“, všichni ani nedýchali a důstojníci vzdávali čest. „Přeji Vám veselé Velikonoce. Kristus vstal z mrtvých!“ byl slyšet hlas admirála a okamžitě se ozývala odpověď „Vpravdě vstal z mrtvých“!
Na příkaz „rozchod“ se žáci kristovali mezi sebou a vyrazili za svou zábavou. Všechno bylo ozdobeno květinami a palmovými větvemi.
Na Velikonoční neděli šli obvykle na procházku po polední mši. Žádajíc si o vycházku, hodně jich sešlo dolů do Bizerty, kde na vnitřní rejdě stála eskadra. Ve večerních hodinách hledajíce chládek, vylezli na vrchol pevnosti a zpívali ruské písně.
Ještě jeden den se probíhal v pevnosti obzvláště jasně a slavnostně. Oslava Gangutského vítězství, které proběhlo 27. července 1714.
Bylo to první ruské velké námořní vítězství u Gangutského mysu. V Bizertě tento den přišel do pevnosti velitel eskadry kontradmirál M.A. Berens s náčelníkem štábu kontradmirálem Tichmeněvem. Po liturgii se konalo slavnostní sejmutí zástavy a dále se konal pochod pod velením kapitána I. třídy Kiticyna.
Po slavnostní a pochodové části, což jsou různé druhy průchodu a pochodu jak podle řazení čet, tak ceremoniálně (zvláště slavnostně a okázale), s orchestrem a slavnostním pochodem, se roty rozcházely do svých kasemat a měly rozchod. Oficiální část skončila.
Dále následoval slavnostní oběd, po kterém měli všichni volno. Kdo chtěl, mohl jít na vycházku, a komu se chtělo – jen se tak procházet.
Nelze nepřipomenout další jeden svátek, který vznikl ještě v Rusku – založení Námořního sboru 6.listopadu. Kdysi se v Petrohradě v tento den v sále námořního sboru konal slavný bál, kde bylo 5000 hostů, a který otevíral zimní plesovou sezónu.
Svátek 6. listopadu v Bizertě byl zcela zvláštní. Byla to zvláštní nálada – zvláštní duch, zvláštní pocit spojený s historií Sboru a námořnictva. Měli jsme průvod a hrál orchestr.
6. listopadu. Posvícení
V 1. roce oslav přišla důstojnická rota Kornilovského pluku, která se nacházela 4 km od pevnosti Jabal-Kebir.
Kornilovci přišli do pevnosti v pochodovém útvaru, a tak také odešli…
Večer byl ples, hrál sborový orchestr, přišli hosté, dámy z tábora Sfajat a Bizerty. Byly pozvány i francouzské důstojnické rodiny. Takhle skončila oslava.
Tak šel život Námořního sboru v pevnosti Jabal-Kebir
***
Další část: Neznámá historie – 11. „Morjak“. Konec námořního sboru… vyjde 14.6.2019
Zdroj:
Překlad: Václav Hrbek, 2019
Přečtěte si Jaro v Kartágu
E-book ke stažení zdarma – klikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…
Tištěnou knížku získáte ZDE