Předchozí část: Neznámá historie – 13. život na „Georgijovi“…
Ruští důstojníci velmi dobře chápali, že Berens byl zpraven od roku 1921 o tom, že uznání Sovětského svazu Francií bude mít za následek navrácení eskadry vládě SSSR. V roce 1924 bylo stále jasnější, že toto uznání nebude trvat dlouho. 27. června předseda vlády Francie Édouard Herriot (předseda vlády Francie v letech1924-1925, 1926,1932. Herriotova vláda navázala diplomatické vztahy se SSSR v roce 1924) napsal prezidentu Francie z Tuniska, že „vláda Republiky nemůže odmítnout Sovětské vládě vrátit vojenskou ruskou flotilu, které je ve Bizertě poslední čtyři roky“. Na základě toho byl 28. října námořní prefekt v Bizertě viceadmirál Exelmans zpraven, že předešlého dne Francie oficiálně uznala Sovětský svaz. Stejný tajný telegram mu nařizoval „…společně s již vyrozuměným generálním rezidentem naléhavě přijmout veškerá opatření, aby se zabránilo případnému poškození ruských lodí“.
Admirál Exelmans, když obdržel telegram, který mu nařizoval přistoupit k likvidaci eskadry, shromáždil na minonosce „Děrzkij“ ruské důstojníky a garde-mariny, aby s nimi prožil tuto tíživou zprávu. Na to žádný ruský námořník!
Takto starší poručík Monastyrev popisuje shromáždění na „Děrzkém“:
„Starý admirál byl velmi rozrušený, a jeho oči se několikrát naplnily slzami. Je to důstojný námořník, pochopil nás a prožíval s námi náš smutek. Ale povinnost důstojníka ho nutila plnit jeho rozkazy: museli jsme opustit lodě… a my odešli.“
Ve stejný den, 29. října v 17.25, byla Ondřejská vlajka pro naše otce spuštěna navždy!
Neobvykle dojemně je tato historická událost popsaná v časopise „Kadetské hlášení/Кадетская перекличка“ v č. 15 roku 1976 v New Yorku. Odcituji ho celé.
„Na podzim roku 1924 Francie uznala SSSR a sovětský režim (podle tehdejšího předsedy vlády), jako ten, který si lid přeje?!
Bylo jasné, že přichází konec existence naší eskadry. 15./28. října 1924 ráno, viceadmirál Exelmans, prefekt Bizertského vojenského okruhu sdělil kontradmirálovi Berensovi, že prosí všechny důstojníky naší eskadry k patnácté hodině shromáždit se na naší vlajkové lodi kvůli důležité zprávě.
Ve stanoveném čase byli všichni důstojníci na eskadrové minonosce „Děrzkij“.
V 15:00, přesně, dorazil viceadmirál Exelmans na svém člunu a byl přivítán naším admirálem a náčelníkem štábu, a důstojníci se seřadili do útvaru na zadní palubě minonosky. Admirál Exelmans oznámil skutečnost, byl bledý, bylo vidět, že byl velmi rozrušen a spolu s námi prožíval nadcházející okamžik. Před shromážděním všech důstojníků pronesl řeč plnou sympatií ke starému Rusku, v níž, se slzami v očích, vyjádřil nutnost opustit lodě.
„Pro Vás, důstojníky bez bázně a hany“ řekl, „bude uděláno vše ke změkčení těžké chvíle, a doufám, že nebudu muset vydat rozkaz o spuštění Ondřejské vlajky!“ Poté, očividně si vzpomínaje, že ještě nedávno, po skončení První světové války, když Němci přistavili k předání svou flotilu jeho Angličanům, sami jim ho potopili před očima, – admirál Exelmans se opět obrátil na naše důstojníky a řekl: „Nemýlím se, že mi dáte čestné slovo, že nepotopíte své lodě?“ Ale naše důstojnictvo stálo jako zařezané, zachovávajíc mlčení. Tehdy admirál Exelmans zopakoval svou otázku, přešel k nejbližšímu důstojníkovi a podal mu ruku, jako by se loučil: „Nemýlím se, že slibujete?“.
Nepodat ruku zasloužilému admirálovi, prefektovi vojenského okruhu, který se o nás vždycky tak staral a vycházel vstříc prosbám našeho velení, a nyní očekávajícímu odpověď?
Ale důstojník mlčel – v hlavě mu proletěly myšlenky s rychlostí blesku a on, stejně jako admirál Exelmans a všichni přítomní šokovaní probíhajícími událostmi, nemohl najít slova pro odpověď. Vše, co mohl udělat, bylo, že mlčky podal admirálovi ruku.
Tehdy admirál tiše přistoupil k dalšímu důstojníkovi, který stál v útvaru, a mlčky mu podal ruku, a ten po určitém váhání mu tiše podal ruku. Pak admirál došel k třetímu důstojníkovi a tak dále, a všude se mlčky stalo totéž. Tak admirál obešel všechny důstojníky a všichni si s ním tiše s váháním potřásli rukou, a tak se nedobrovolně povedlo, že všichni, mlčky, jako by dali admirálovi svůj souhlas.
Admirál Exelmans, sám naprosto rozložený, odjel k sobě. Co v těchto hodinách a dnech prožili ve svých srdcích naši důstojníci a my všichni, co se dělo v duších, perem nelze popsat.
Ale samozřejmě lodě jsme potopit nemohli, protože kdybychom to udělali, mohlo by to mít špatný vliv na osud celé naší emigrace žijící ve Francii. Toto byl názor v našich kajutových společenstvích, kde se tato otázka po uznání sovětské vlády Francií nejednou diskutovala za naší přítomnosti, to jest my, garde-marini a kadeti, jsme byli po ukončení Sboru převeleni na eskadru a přijati do důstojnických kajutových společenství. Po návratu do své rezidence admirál Exelmans poslal telegram do Paříže, v němž představil svým nadřízeným všechny, podle jeho názoru, negativní stránky předání naší eskadry sovětům, a také špatný vliv, který toto předání bude mít na místní obyvatele – ale pokud vláda v rozporu s jeho závěry zůstane u svého rozhodnutí – tak prosí, aby mu nebylo nařízeno předání ruských lodí sovětům. V reakci na to admirál dostal návrh, aby podal žádost do výslužby.
Na druhý den, 16./29. října 1924 v 17 hodin 25 minut, byly vlajky na ruských lodích spuštěny na signál ruského admirála s obřadem ustanoveným pravidly Flotily ke spuštění vlajky po splnění úkolu…
Z „Generála Alexejeva“ byly vidět na všech lodích nepočetné řetězce důstojníků a šarží flotily ve slavnostních uniformách (samozřejmě, kdo jakou měl), ale se všemi vyznamenáními, nastoupenými podél boku lodi na zádi poblíž žerdi s Ondřejskou vlajkou, která vlála poslední minuty nad našimi loděmi. Rozlehl se rozkaz: „Pozor! K vlajce a praporu hleď!“ a za minutu „Vlajku a prapor spusť“ a bylo vidět, jak se na všech lodích vlajky začaly pomalu spouštět. Na „Generálu Alexejevovi“ začal hrát hornista signál „Spustit vlajku…“, ale nervová křeč mu stáhla svaly v hrdle, a on nebyl schopen dokončit signál…Vlajka byla spuštěna do výšky dospělého člověka, aby ji všichni přítomní, kteří k ní přicházeli podle seniority, mohli políbit.
Ve 12:00 téhož dne byla na vlajkové lodi spuštěna admirálská vlajka, a wimpely z čnělků, na všech ostatních. Tak byla spuštěna historická Ondřejská vlajka, kterou dal Ruské flotile Veliký car roku 1703 po obsazení ústí Něvy ruskými silami.
Doslov.
Bylo to asi týden od spuštění vlajky a znechucený admirál, který předal své povinnosti, opustil Bizertu. Nedostal k návratu do Francie křižník, jak se sluší na admirála, který zaujímá takové postavení, odplouval na malém pasažérském parníku, který pravidelně jezdil mezi Bizertou a Marseille, odjížděl v civilu jako obyčejný obyvatel.
Ze strany francouzské administrativy mu žádá čest vzdána nebyla, ale zato celá ruská kolonie Bizerty stála v přístavu. Všichni přišli vyprovodit admirála, který obětoval svou kariéru kvůli ruské záležitosti.
Byl již na lodi, když uviděl a poznal admirála Berense, také v civilu.
Admirál Exelmans ihned sešel po pasarele do přístavu. Oba admirálové si pevně potřásli rukama. Admirál Berens podal admirálu Exelmansovi svazek stuh (které námořníci nosí na brigadýrce se jménem své lodi). V tomto svazku byly stužky všech lodí, které byly součástí eskadry, které velel admirál Berens. Když ho podával admirálu Exelmansovi, admirálovi Berens řekl: „To je všechno, co mi zbylo z mé eskadry.“ Oba admirálové se objali a políbili na tváře…“
Tečkou za vším byl rozkaz:
„Ruská eskadra přestala existovat.
Čtyři roky jsme žili v naději, že se nikdy nedočkáme tohoto okamžiku, ale osud rozhodl jinak.
Považuji za svou povinnost upozornit na klidnou důstojnost, s níž personál prošel touto poslední a nejtěžší zkouškou.
Čtyřletý společný život v abnormálních podmínkách nás nemohl nespojit… Abychom mezi sebou neztratili spojení, navrhuji všem odjíždějícím z Bizerty nechat své adresy na Štábu, nebo až se usadí na místě ji dát na Štáb vědět. Po likvidaci Štábu bude založen nějaký centrální orgán, o čemž budou všichni odjezší včas informováni.
Využívám příležitosti, abych srdečně poděkoval všem mým kolegům a popřál jim úspěch v uspořádání jejich osobního života do šťastného momentu návratu do Vlasti, s nadějí, pro kterou žijeme.
Kontradmirál Berens.“
***
Další část: Neznámá historie – 15. konec eskadry…
Překlad: Václav Hrbek, 2019
Zdroj:
Přečtěte si Jaro v Kartágu
E-book ke stažení zdarma – klikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…
Tištěnou knížku získáte ZDE